Stává se vám, že náhle začnete cítit, že se vás něco chytlo za hrdlo? Srdce začne bušit jako na startu maratonu, ruce se třesou, dech je krátký a máte pocit, že se blíží nějaká katastrofa - i když všechno kolem vypadá naprosto normálně? To není jen strach. To je panic - krátká, ale nesnesitelně silná panická ataka.

Co je to panic vlastně?

Panic není jen „nervový záchvat“ nebo „přehnaná reakce“. Je to fyzický a mentální výbuch, který vás náhle přemůže bez jakéhokoli zjevného důvodu. Tělo se chová jako by bylo v nebezpečí - srdce buší, potíte se, cítíte nevolnost, máte pocit, že se dusíte nebo že vás to nějakým způsobem zničí. A přesto - nic se nekazí. Žádný útok, žádná nehoda, žádná nemoc. Jen vy a vaše tělo, které vám křičí: „Běž!“ - a vy nevíte, kam.

V medicíně se tomu říká panická ataka. Je to součást panické poruchy, ale může se objevit i samostatně. U žen se vyskytuje častěji než u mužů, a to nejen kvůli hormonálním výkyvům, ale i kvůli tomu, že ženy častěji hledají pomoc a otevřeně o tom mluví. V Brně a po celé České republice se každoročně tisíce žen obrací na gynekology a psychology s tím, že „něco s nimi není v pořádku“ - a často to není nic jiného než panic.

Co se děje v těle, když vás přívalí panic?

Když vás přívalí panická ataka, váš mozek předstírá, že jste v nebezpečí. Není to úmyslné. Neříkáte si: „Teď si vytvořím úzkost.“ On to prostě udělá - jako když se zvuk v noci přemění na krok v temnotě. Váš mozek spustí reakci „boj nebo útěk“ - a to i tehdy, když je všechno v klidu.

Adrenalin se vypouští do krve, svaly se napínají, dech se zrychluje, krev se přesměruje do nohou a rukou - připravujete se na útek. Ale neutekáte. Zůstáváte na židli, v autě, v obchodě. A tělo si říká: „Co se děje? Proč se nehneme?“ A to způsobuje ještě větší paniku. Cítíte, že se ztrácíte. Že vás to „něco“ pohltí. Že můžete zemřít. Ale nezemřete. To je důležité si pamatovat.

Ataka trvá obvykle 5 až 20 minut. Většinou nejdéle 30 minut. Pak se tělo samo zklidní. Ale v tu chvíli to zní jako věčnost.

Proč se to stává právě ženám?

Ženské tělo je citlivější na hormonální výkyvy. Před menstruací, během těhotenství, po porodu nebo v období přechodu - všechny tyto fáze zvyšují riziko panických atak. Estrogen a progesteron ovlivňují neurotransmitery, které řídí úzkost. Když se jejich hladina mění, mozek se může „zaměnit“ a začít vytvářet falešné signály nebezpečí.

Navíc ženy často nosí větší zátěž - domácí, pracovní, rodinnou. Přemýšlí o dětech, o partnerovi, o tom, jestli jsou „dostatečně dobré“. Tlak se hromadí. A když se tělo už nevyrovná, vystřelí panic jako varovný signál: „Už to nemůžeš dál nést.“

V Brně jsem slyšela příběhy žen, které měly panické ataky po porodu, při plánování těhotenství, nebo prostě v jednom obyčejném dopoledne, kdy se vydaly na procházku a najednou se cítily, že se jim země pod nohama zhroutí. Nebylo to „nervové“. Bylo to tělesné. A to je to, co většina lidí nerozumí.

Co dělat, když vás přívalí panic?

Když vás přívalí panická ataka, nejde o to se snažit ji „zastavit“. To jen zhorší situaci. Místo toho se naučte ji průcházet.

1. Dechej pomalu. Dechej do břicha - ne do prsou. Počítej: 4 vdech, 6 vydech. Opakuj to 5krát. Tím vypneš přílišnou aktivaci nervového systému.
2. Přiznej si, co se děje. Řekni si: „To je panic. Není to srdcová porucha. Nejsem v nebezpečí. To projde.“
3. Zaměř se na okolí. Najdi 5 věcí, které vidíš. 4, které můžeš dotknout. 3, které slyšíš. 2, které číšeš. 1, kterou cítíš. Tím vrátíš mozek do reality.
4. Nepřemýšlej o tom, co bude dál. Panic se živí strachem z budoucnosti. „Co když to znovu? Co když to bude v práci?“ Zastav si to. Řekni si: „Teď je jen teď.“
5. Nepřijímej léky bez lékaře. Některé léky mohou pomoct, ale jen pod dohledem. Nezalehávej na sedativách. Ony maskují příčinu, ne řeší ji.

Nejlepší věc, kterou můžeš udělat, je zapsat si, kdy a kde se ataky objevily. V Brně mám pacientky, které vedly deník - a zjistily, že ataky přicházely po nespavých nocích, při přílišné kávě nebo po konfliktech s partnerem. Když to viděly, mohly změnit něco v životě - a ataky zmizely.

Když to nechceš nechat být - kde hledat pomoc?

Panic není znamení slabosti. Je to signál, že něco v tvém životě potřebuje pozornost. A to je v pořádku.

Nejprve navštiv gynekologa. Ano, gynekologa. Ne proto, že by to bylo „ženské onemocnění“, ale protože hormony mohou být příčinou. V Brně máme lékařky, které vědí, že úzkost není „jen v hlavě“. Zkontrolují hladiny štítné žlázy, vitamínu D, železa - všechno to může způsobovat příznaky, které vypadají jako panic.

Poté zvaž terapii. Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je nejúčinnější metoda pro panické ataky. Naučí tě, jak přestat bojovat se svým tělem a začít ho poslouchat. Není to „návštěva u psychologa“, kde se jen o všem mluví. Je to praktická škola, jak se sám sebou naučit mluvit jinak.

Nebo zkus skupinovou podporu. V Brně funguje skupina pro ženy s úzkostí - každý týden se setkávají, sdílejí příběhy, učí se spolu. Někdy stačí slyšet: „Já to taky prožívám.“

Co není panic?

Ne každá úzkost je panic. Když se bojíš o dítě, když ti zavolá lékař s výsledkem, když ti zůstane práce na příští týden - to je normální strach. Panic je jiný. Je to náhlý, nečekaný, nezávislý na situaci. Je to jako blesk bez oblačnosti.

Nezaměňuj ho s příznaky těhotenství. Některé ženy si myslí, že nevolnost, rychlý dech nebo zrychlené srdce znamenají těhotenství - ale to může být jen panic. Pokud máš pochybnosti, dej si prověřit hladinu HCG. Nech si vysvětlit, co se děje - a nech si to vysvětlit jasně.

Co můžeš dělat každý den, aby to přestalo přicházet?

• Spánek. Nejméně 7 hodin. Bez telefonu v posteli. Bez kávy po 15:00.
• Pohyb. Procházky, jóga, plavání - ne sportovní výkon, ale klidný pohyb. Tělo potřebuje uvolnit stresové hormony.
• Strava. Omez kofein, cukr a zpracované potraviny. Ty zvyšují úzkost. Zkus více zeleniny, ořechů, ryb.
• Čas pro sebe. Každý den 15 minut - jen ty. Bez telefonu. Bez dětí. Bez práce. Sedni si, zavři oči, nadechni se.
• Neříkej si „musím být silná“. Silná je ta, která řekne: „Potřebuji pomoc.“

Je panic léčitelný?

Ano. Naprostá většina žen, které se rozhodnou nechat si pomoct, se zcela uzdraví. Některé potřebují jen pár měsíců terapie. Jiné se naučí s tím žít - a pak už to neovlivňuje jejich život.

Nejde o to, aby se panic nikdy neobjevil znovu. Ale o to, aby se už nevyskytoval tak často, aby už tě nezadrhoval, aby už tě nezadrhoval v obchodě, v autě, v práci, ve spánku.

Panic není tvůj nepřítel. Je to tvoje tělo, které ti křičí: „Zastav se. Poslyš mě.“