Stále se předpokládá, že těhotenství je ženská záležitost. Žena mění tělo, prožívá náhlé vlny hormonů, má nespavé noci a pláče kvůli malým věcem. Ale co muž? Co se v jeho hlavě děje, když se dozví, že se stane otcem? Mnoho mužů nepřiznává, že cítí strach - ale oni ho cítí. A nejde jen o strach z nákladů nebo změny životního stylu. Jde o něco hlubšího. O panici, která se neukáže v křiku, ale v tichém ztuhnutí, když se dívá na test na těhotenství a nemůže promluvit.

Co je mužská panika před otcovstvím?

Mužská panika není diagnóza. Není v klasifikačním systému psychických poruch. Ale je reálná. Je to náhlý, nečekaný pocit, že jsi nezpůsobilý, že jsi nevěděl, co děláš, že tě to překročilo. Někteří muži začnou přehodnocovat každou rozhodnutí, které udělali od chvíle, kdy se poprvé dotkli rukou. „Měl jsem dát více pozor?“ „Byl jsem dostatečně dospělý?“ „Co když nebudu dobrý otec?“

Tato panika se neobjevuje jen u mladých mužů. Objevuje se i u těch, kteří už měli děti. Každé nové těhotenství je jiné. Každá žena je jiná. Každý dítě je jiné. A když se v hlavě začne opakovat otázka: „Co když to zblázním?“, začíná být těžké spát, jíst, pracovat.

Kdy se panika objeví?

Není to jen v okamžiku, kdy se dozví o těhotenství. Někteří muži se cítí v pohodě až do 12. týdne. Pak se objeví první pohyb - a najednou to není jen o ženě. Je to o něm. O něm jako o otci. To je moment, kdy se panika někdy objeví poprvé. Jiní cítí tlak už při první ultrazvukové prohlídce, kdy slyší srdeční tep dítěte. To není jen zvuk. Je to signál, že se život změnil navždy.

Nejčastěji se panika projevuje v druhém trimestru. Když žena začne být vidět, když se začnou měnit její návyky, když se začne mluvit o jménech, o dětské pokojíku, o tom, kdo bude dělat noční výměny. V tom okamžiku se muži často cítí jako pozorovatelé. Ne jako účastníci. A to je ten bod, kdy panika roste.

Proč se muži neozývají?

„Muži se nemají bát,“ říká se. „Muži mají být silní.“ Ale kdo řekl, že silný muž musí být bez strachu? Kdo řekl, že přiznat strach je znak slabosti? Většina mužů, kteří přiznávají paniku, to dělají až po narození dítěte - a pak se zastaví a řeknou: „Vlastně jsem to cítil už od začátku.“

Společnost nechce, aby muži o tom mluvili. Psychologové v Brně, kteří pracují s páry v těhotenství, říkají, že v 70 % případů, kdy žena přijde na poradu kvůli úzkosti, muž přijde jen jako doprovod. A když se ho zeptají: „Jak se máte?“, odpoví: „Jsem v pořádku.“ A potom se zavře. Nechá se vyslechnout, ale ne otevře se.

Co se děje v mozku?

Nejde jen o psychiku. Věda ukazuje, že muži, jejichž partneřky jsou těhotné, zažívají i fyzické změny. Hladina testosteronu klesá. Hladina prolaktinu, hormonu spojeného s péčí o dítě, se zvyšuje. To není jen „náhoda“. Je to příprava na otcovství. Tělo se připravuje. Ale mozek neví, jak to zvládnout. A když mozek neví, co dělat, vytvoří strach.

Když se muži podívají na dítě, které se pohybuje v břiše, jejich mozek začíná přemýšlet: „Tohle je moje odpovědnost.“ A když se představí, jak to vypadá, když se dítě narodí a on neví, jak ho udržet, jak ho koupit, jak ho uklidit, když pláče - vzniká panika. Není to bláznovství. Je to přirozená reakce na neznámou.

Kdy přijde o panictví?

Panika se nevyřeší, když se muž řekne: „Měl bych to zvládnout.“ Panika se vyřeší, když se muž naučí, že nemusí mít všechny odpovědi. Když se naučí, že otcovství není o dokonalosti, ale o přítomnosti.

Nejčastěji se panika vytratí ve chvíli, kdy se muž poprvé dotkne dítěte po narození. Když ho drží v náručí a cítí jeho tep. Když se dítě přilepí k jeho hrudi a přestane plakat. V tu chvíli se všechny otázky „co když“ změní na „já tu jsem“. A to je to, co potřebuje. Ne odpověď. Ne rada. Jen přítomnost.

Někteří muži přijdou o panictví, když se podívají na svého otce - a uvidí, že i on byl v panice. Když si uvědomí, že otcovství není o tom, aby jsi věděl všechno. Je to o tom, aby jsi byl tam, když to potřebují. A když to pochopí, panika zmizí. Ne proto, že se všechno vyřešilo. Ale proto, že se přestal snažit o nemožné.

Co můžeš dělat, když to cítíš?

Nejprve: přiznej to. Neříkej: „Jsem v pořádku.“ Řekni: „Mám strach.“ A neříkej to jen své partnerce. Řekni to někomu, kdo ti důvěřuje. Kamarádovi. Otci. Terapeutovi. Když to vyslovíš, ztrácí sílu.

Druhé: nenech se vypnout. Nezavírej se. Nezůstávej v kanceláři o půl hodiny déle jen proto, že tam je klid. Jdi domů. Sedni si k ní. Přilož ruku k jejímu břichu. Neříkej nic. Jen tam buď. To je víc než všechny rady.

Třetí: přečti si něco o otcovství. Ne o tom, jak „správně“ vychovávat dítě. Ale o tom, jak to je, když se strachujete. Knihy jako „Dad’s First Year“ nebo články z českých poradenských center v Brně pomáhají. Ne proto, že ti dají odpovědi. Ale proto, že ti říkají: „Ty nejsi sám.“

Čtvrté: nečekej, až se všechno vyřeší po narození. Začni už teď. Uč se měnit pleny. Uč se, jak se dítě uklidí. Zkus si představit, jak to bude, když budeš sedět na zemi s nádobou na výměnu a budeš plakat z unavy. To ti pomůže přijmout realitu. A když ji přijmeš, panika přestane být tvůj nepřítel. Stává se tvým průvodcem.

Co dělat, když muž přijde o panictví?

Když se muž přestane bát, neznamená to, že je „vyléčený“. Znamená to, že se naučil žít s nejistotou. A to je největší dovednost otcovství.

Nejlepší otcové nejsou ti, kteří vědí všechno. Nejlepší otcové jsou ti, kteří se nebojí říct: „Nevím.“ Nebo: „Můžeš mi pomoct?“

Panika přijde. A pak odejde. Ale ne proto, že se vyřešila. Ale proto, že se muž naučil, že nemusí být dokonalý. A to je ten okamžik, kdy se stává otcem - ne proto, že se narodilo dítě. Ale proto, že se on změnil.

Co dělat, když se muž neozve?

Někteří muži se neozývají. Nikdy. Ne proto, že nečítají. Ale proto, že se bojí, že se jim neuvěří. Nebo že je budou považovat za slabé.

Nezlob se na ně. Nevyžaduj, aby mluvili. Ale buď přítomná. Nech ho mít svůj prostor. Ale dej mu vědět, že jsi tam. Když se někdy otevře, bude to důležitější než všechny rady na světě.

Nejde o to, aby muž měl odpovědi. Jde o to, aby měl tě. A ty můžeš být jeho místo, kde se může ztratit - a najít se zase.